Romantický kreslíř František Bohumír Zvěřina
František Bohumír Zvěřina se narodil 4. února 1835 v moravských Horotovicích jako desátý z dvanácti dětí manželů Zvěřinových. Po základní a reálné škole nastupuje v roce 1851 na studia na pražskou Akademii k prof. Antonínu Lhotovi, Maxi Haushoferovi a Eduardovi Engerthovi. Největší vliv na něj však měl Max Haushofer, jehož ateliér si Zvěřina zvolil. Součástí výuky krajinomalby byly výpravy za motivy. Mnichovan Haushofer vodil žáky kreslit k jezerům v jižním Bavorsku, do Alp a později také na Šumavu a do Krkonoš. Spolužáky mu byli například Adolf Kosárek, Julius Mařák, Alois Bubák, Hugo Ullik nebo Wilhelm Riedel. I přes respekt a sympatie ke svému učiteli se František Bohumír Zvěřina od preferovaného tematického zaměření na alpské scenerie distancoval. Bližší mu byla orientace na slovanskou tematiku. Svého panslavistického postoje (vystavoval jen obrazy se slovanskými motivy) nebyl ochoten se vzdát a tak byl roku 1859 donucen akademii opustit.
František Bohumír Zvěřina, Černá věž Solimanova v Hercegovině
Stejného roku přijímá místo prozatímního učitele kreslení na Obecné reálné škole v Kutné Hoře. Pedagogické činnosti se pak i na dalších místech věnuje až do stáří. Za zmínku stojí, že mezi jeho kutnohorské žáky patřil rovněž mladý Antonín Chittussi, který bral u malíře soukromé hodiny kresby.
Už od dob působení na akademii se Zvěřina věnuje svému oblíbenému cestování. Jeho výpravy započaly už roku 1954, kdy získal první finanční prostředky z prodeje obrazů na výstavě Krasoumné jednoty. Procestoval Hanou, Slovensko, Slovinsko, Dalmácii, Turecko, Albánii, Chorvatsko, Rumunsko, Ukrajinu, Bosnu, Hercegovinu, Černou Horu, Polsko a Rusko. Byly to cesty umělce – romantika a dobrodruha. Putoval s výbavou skýtající jen, dle jeho poznámek, „nejpotřebnější kusy prádla, malou knihu ku kreslení skic, revolver a housle“. Podklad pro jeho kresby tak tvořily náčrty poskládané z různých papírů vytržených ze skicáku, které pak v klidu domova finalizoval tušovou překresbou pro nově vzniklý formát.
Neúnavnou rukou kreslil vše, co se mu zdálo charakteristické, rázovité a zajímavé. Zachycoval různé typy lidí, srázné stěny skal, stáda koz či ovcí, divoké strže či krajinu zmáhanou vichřicí. Pro svého romantického ducha našel zalíbení také v ruinách hradů, opuštěných klášterech či polorozbořených chatrčích, za nimiž neváhal jít i na ta nejodlehlejší místa. Zvěřinův rukopis těmto budovám v různém stádiu zchátralosti dodával nezaměnitelnou přitažlivost. Lákala ho dramatičnost a vypjatost, které pak ve spojení s exotickým prostředím otevírají fascinující svět na pomezí reality a fantazie.
Tematická bizarnost různých scén je působivým způsobem podpořena i jejich kreslířským provedením. Těžiště jeho tvorby se už od šedesátých let nachází v kresbě (tužkou či perem), která mu pro svou černobílou kontrastnost byla pro uchopení svých námětů nejbližší. Pro dobře reprodukovatelnou techniku a zároveň přitažlivost není divu, že se jeho tvorba stala tak hojně publikovanou v mnoha tehdejších místních i zahraničních periodikách.
Klasickou černobílou kresbou se vyjadřoval i v případě, kdy působil jako válečný zpravodaj pro rakouskou armádu. Na svých balkánských cestách dokumentoval události a zároveň nacházel inspiraci pro svou tvorbu. Atraktivita této tematiky je úzce spojena s dramatickými událostmi, jimiž tyto země procházely. Po staletí zde docházelo ke konfrontacím křesťanské civilizace s islámskou. Bylo tomu tak i v případě znázornění historické události z roku 1878, kterou zachycuje kresba s názvem: Černá věž Solimanova v Hercegovině. Tato ukázka jeho vrcholné tvorby byla s oblibou publikována (například téhož roku ve Zlaté Praze, 1886). Stejnojmenná a neméně půvabná ranější varianta (1880) této perokresby je v nabídce Galerie Marold. Je zde zachycena tvrz Solimana Kula, která již v dávných dobách sloužila „za žaltář a popraviště křesťanských Slovanů“. Je to místo, kde došlo ke střetu hercegovských povstalců s rakouskou armádou. Při zachycení události nešlo Zvěřinovi v první řadě o dokumentační hodnotu. Naopak upřednostnil hodnotu výtvarnou. Vystihl zde napětí situace a dobrodružně pojatou krutost, čímž se mu zároveň podařilo rozehrát fantazii diváka.
V posledním desetiletí Zvěřinova života se jeho rukopis zklidňuje a jakoby ztrácí ze své vyhrocenosti. Ke slovu se teď častěji dostává barva. Rád kreslí okolí Bítova, který pravidelně navštěvuje. Umírá v roce 1908 ve Vídni, kde byl v posledních letech již trvale usazen.
Zdroj: Dlábková Markéta, Chrobák Ondřej: František Bohumír Zvěřina 1835–1908, Jihlava, 2008.
