Slavíček Antonín

(1870–1910)

* 1870 – † 1910

Nejvýznamněji Mařákův žák, pražský rodák, se veřejnosti představil ještě před vstupem na Akademii, když pro Zlatou Prahu a Světozor pořídil kolekci stylizovaných krajinářských kreseb v liebscherovském aranžmá.

Rokem 1888 vstoupil do krajinářské speciálky, kde se hned zpočátku zdařile zhostil obligátních zátiší a brzy zaujal říčními motivy ve výrazně šířkových formátech a v apartní harmonii vápenných okrů, tlumených zelení a stříbřitých šedí.

Novoromantismus Mařákův, jeho úžasné zaujetí stromy a lesem zejména, transponova prizmatem chittussovského střízlivějšího pohledu a technickým poučením u Belgičana Courtense v polovině 90. let v soubor prvních mistrovských obrazů s náměty z parků, zahrad a obor (Okoř, Bechyně, Veltrusy aj.).

Od kavánovského realismu, v jehož intencích pojímal své krajinářské prospekty v prvé polovině 90. let, přechází Slavíček posléze k výrazně osobně odstíněnému projevu plnému mnohastrunných ech sklonku století („Na podzim v mlze“, „Břízová nálada“, „Slunce v lese“). Šťastný sňatek a letní pobyty na Okoři v bujaré atmosféře kolegiálního šprýmování otevřely mj. cestu k obrazům jako je „Červnový den“ nebo „Zahradní zeď“, jejichž břesknou fanfárou se otevírají do 20. století brány domácího impresionismu. Zároveň se Slavíčkovým dílem vine linie zájmu o architekturu, její výmluvnost v běhu času coby znaku myšlenkové nápaditosti, řemeslného umu i neodvratnosti osudu chátrání a zmaru.

Po třicítce Slavíčkova tvorba nabývá nezvyklé vážnosti, forma projevu udivuje velkorysostí („Pohorská vesnice“, „Deštivý večer“). Od chvatu povinností – vedení školy po Mařákovi i vlastní rodiny – se uklízí na venkov, na Vysočinu, kde objevuje Kamenický. Ohromen tichou krásou majestátní krajiny i nesmlouvavým údělem života domorodců, črtá tu zprvu jaksi pokorně, plaše první studie. Posílen četbou Raisových próz nechává se zcela prostoupit rázovitým „horáctvím“ a osnuje velká plátna s motivy vinoucích se cest vroubených břízami – symbolika cesty života je nepřehlédnutelná.

Nejednu inspiraci díly německých malířů z Worpswede ovšem dokázal přetavit ve svébytné ryzí obrazy, které vstoupily do historie („U nás v Kameníčkách“). Krajinářské motivy obohatil pak výrazně v Kraskově roku 1906, v Oldřichovci a Rybné, pařížskou zkušeností roku 1907 prosytil partie ze Stromovky či Luhačovic a rovněž báječná květinová zátiší, aby nakonec přidal ještě nádherně zvonivé kladenské hutě a mořským větrem vonící záběry z Jadranu.

Kulminujícím tématem a vrcholným uměleckým činem se ovšem staly obrazy Prahy s jejími panoramaty („Praha z Letné“, „Praha od Ládví“), dominantami („Sv. Vít“, „Staroměstské náměstí“), prostranstvími („Mariánské náměstí“, „Trhy“) i odlehlými kouty („Jatka v páté čtvrti“, „Klášter blah. Anežky“).

V překotném tepu proměny sešlého královského města v rodící se metropoli zanedlouho vzniknuvšího samostatného státu zahlédl Antonín Slavíček nerv úchvatného představení, zázrak zmaru i tvoření, osudovost chvíle. Pracoval o překot, nadšen i vysílen, vědom si vždy svých zadání a potřeby naplnění představ. Mrtvičná rána v studené Zdobnici vyrvala mu štětec z ruky na vrcholu sil. Zátiší z pomezí života a smrti vznikala v předtuše konce, shodou okolností v temže roce jako mahlerovský epilog deváté. Nádherně vystavěná zátiší jasných harmonií zůstanou tak navždy v neostřejším kontrastu s tou pochopitelnou, mužně rozhodnou ranou z revolveru.

Na Slavíčkův odkaz hledíme po bezmála celém století jako na bezesporu vrchovatě naplněné dílo a základní pilíř moderní české výtvarné kultury. Meteoritický jas génia nevyhasl, září navěky a inspiruje další generace.